Běžím na výpary. 2 hodiny spánku. Právě jsem dokončil schůzku. Ideální čas, aby se vkradla slabost. Jen v malých věcech. Malé myšlenky. Proč tolik obětovat? Měl jsem štěstí, že jsem mohl prostě odejít. Nikdo by si toho ani nevšiml. Ale pak si vzpomenu, že jsem byl vždycky požehnaný nebo prokletý, podle toho, jak se na to díváte. Nemohl bych přestat stavět, i kdybych chtěl. Teď to prostě působí větší. Samotný nápad ano ale myslím Boha. Čím blíž k němu jsem, tím víc chci ukázat, co umí. Myslím, že raději umřu, než abych to vzdal. Ne z tvrdohlavosti, Z úcty.